Naši planetu zasáhlo plno katastrof a pohrom. Některé jsou způsobené přírodou, jedná se o různé záplavy, tsunami, výbuchy sopky a podobně, tyto neovlivníme. Člověk by si řekl, že takových katastrof je dost a měl by si vážit klidných dní, kdy k takovýmto katastrofám nedochází. Opak je ale pravdou. Vedle přírodních katastrof jsou také katastrofy způsobené lidstvem. Lidstvo si neváží klidných dní, kdy je nezaplaví tsunami nebo nevybouchne sopka. Lidé mají potřebu tyto klidné dny kazit a vyvolávat války, tropit škodu a ničit ostatní lidi kolem sebe. Války jsou snad ještě horší pohromou než nějaká občasná přírodní katastrofa, která je možná akorát trest za to, jak je lidstvo zlé.

Všechny války byly opravdu to nejhorší, co se lidem mohlo stát, avšak druhá světová válka nám všem zůstává v paměti hlavně proto, že je naší generaci nejblíže a stala se docela nedávno. Mimo to v ní zemřelo neskutečné množství lidí a to nevinných. V každé válce umírají hlavně ti nevinní, to je na tom to nejhorší. Kdyby se ti, kteří válku způsobí zavřeli do tělocvičny a dali si co proto, bylo by to lepší. Takhle člověk nikdy neví, jestli dožije poklidně život, nebo jestli kvůli nějakého tupce nezemře dřív, než si stihne založit rodinu. Tito lidé nemyslí na ostatní a ani na svou rodinu. Jsou to šílenci. Z tohoto období vzniklo hodně knížek, ale i filmů a my si povíme ty nejlepší.

Jako první film je Zachraňte vojína Ryana. Jednak se tento příběh týká události o vylodění v Normandii a jednak sleduje cestu a život vojína Ryana. Jedná se o velmi napínavý film a také velmi dramatický. Pokud chcete nějaký český film, určitě sáhněte po filmu Lidice, který jak už název napovídá vypráví o vypálení Lidic a obětech tohoto masakru. Posledním filmem, který jsme do této trojice vybrali je Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny. Jedná se o příběh, který sleduje hrdinu v období válečného masakru na ostrově Okinawa.

Naše školství je takový těžkopádný dinosaurus, který nestačí dostatečně rychle reagovat na změny, které ve společnosti probíhají. Na postu ministra školství se dlouho nikdo neohřeje, a jestli něčeho přibývá, tak hlavně papírování. Učitel už na výuku pomalu nemá přes samé papíry čas. Peněz je neustále málo a odborný personál chybí. Učitelé stárnou a mladým se do škol za těch podmínek, které v nich panují, moc nechce. Vydrží tam rok-dva a pak si jdou hledat místo někam do soukromé sféry.

Zmodernizovat školství a upravit školní osnovy není zrovna jednoduché. Jenom napsat a vydat novou učebnici trvá několik let. V tu chvíli už je vlastně zase zastaralá. Největším problémem nebudou ale školní učebnice a pomůcky, nýbrž lidský faktor. Mladí učitelé jsou vzděláváni těmi starými, kteří nejsou schopni připravit je ve většině případů na současné děti. Ty už nemají zájem o biflování a nenechají se k němu ani přemluvit. Jsou drzejší, vyznají se v moderních technologiích často lépe než učitelé a nechtějí se nudit. Zaujmout je není lehké. Je třeba fantazie, jiného přístupu a komunikace. Dnešní učitel by neměla být autorita chrlící ze stupínku informaci za informací, ale partner, který si bude s dětmi vyměňovat názory a bude jim umět naslouchat.

Hlavním kamenem úrazu je dnes ve školách IT výuka. Začíná se s ní pozdě, ačkoliv by děti mohly potenciál, který jim počítač a hlavně internet nabízí, využívat již od prvních ročníků. Dnes již nejde o to, dostat dětem všechny informace do hlavy, ale naučit je, jak se k informacím dostat, když je budou potřebovat. Ukázat jim, co všechno mohou na internetu najít. Jak obrovská studnice informací a vědomostí to je. Varovat je před tím špatným, naučit je opatrnosti při komunikaci na sociálních sítích, ukázat klamy a nepravdy, které lze také po internetu šířit. Ale to vypadá ještě na dlouhou cestu.

Posledními třemi masopustními dny, kdy probíhají zábavy, maškarní průvody, koledování a pojídání koláčů, koblížků, jitrnic a jiných dobrot, jako by se lidé připravovali na čtyřicetidenní půst, který začíná křesťanům Popeleční středou (letos 26.02.).

V tento den je zvláště přísný půst, kdy by se mělo z jídelníčku vynechat maso. Při bohoslužbě kněz uděluje takzvané popelce. To znamená, že věřícím potírá čelo popelem z jívových ratolestí, které byly požehnány předešlý rok na obřadu Květné neděle. Každému přitom říká: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš.“ Jde o připomenutí pozemské pomíjivosti.

 

Postní období je jakýmsi zklidněním, celkovou střídmostí, především duchovní očistou a přípravou na nejdůležitější křesťanský svátek – Velikonoce. Lidé by se měli zaměřit sami na sebe, na to, co by mohli udělat více pro své zdraví a střídmější život. Do jídelníčku mohou například zahrnout očistné zeleninové a ovocné kúry na pročištění organismu. Omezit jízdy autem a více chodit pěšky, nevysedávat tolik u televize a počítače. Zdravěji jíst, chodit do přírody, sportovat. Tyto dny můžeme využít také k tomu, abychom shodili přebytečné kilogramy, konečně přestali kouřit a pít alkohol. Také činit dobré skutky, pomáhat druhým je žádoucí.

 

Dříve lidé v době půstu vynechávali z jídelníčku maso, ryby, mléčné produkty, vejce. Jedli jednou denně. Dnes existuje půst od masa na Popeleční středu, Velký pátek a je povoleno jedno velké a dvě malá jídla za den. Dále se nejí maso také po všechny pátky roku. Páteční půst je ale možné nahradit jiným postním skutkem.

Neděle jsou v období čtyřicetidenního půstu slavnostní, a tak se odříkání a půst nedrží. Jsou to dny  na památku Ježíšova zmrtvýchvstání. Půst končí čtyřicátým dnem – Květnou nedělí (Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma). Poté následuje Svatý týden a Velikonoce.

 

Často se setkáváme s tvrzením starších lidí typu: „Za našich mladých let… to se tohle nedělo.“

Ale také tvrzení mladých lidí: „Za starších časů, před x lety… to bylo všechno lepší.“

Přestože se to asi nezdá, jedná se o značně populární a rozšířené názory. Týkají se různých věci, například chování dětí, rodinného života, lidskosti. Jsou však založené na pravdě?

Tvrdá realita

Pokud se ale podíváme více kriticky, překonáme nostalgii a přečteme si nějaké historické prameny z té doby, situace přestane být tak růžová. Podívejme se na věc kriticky. Vážně se tenkrát děti nešikanovaly? Vážně tenkrát nebyla nespokojená manželství? Vážně na sebe lidé bývali hodnější?

Zamysleme se pořádně a najděme mezi těmi hezkými zkušenostmi i nějaké negativní, dá to trochu práce, ale po chvíli se najdou. Ve vzpomínkách i knihách z té doby najdeme historky o klucích, kteří zbili svého spolužáka, ukradli mu svačinu a utahovali si z učitelů za jeho zády. Najdeme tam i informace o domácím násilí a smutné příhody o tom, kde jeden druhého okradl, pomluvil, či nějak zneužil jeho dobroty.

Čím to?

Může za to převážně nostalgie. Pokud právě teď zažíváme těžké časy, máme tendence obracet se do minulosti a hledat v ní to pozitivní, zatímco na negativní snadno zapomínáme. Nejedná se nutně o negativní věc, může nám nabídnout komfort v čase nouze, pomoci nám ujasnit si o co vlastně chceme v budoucnu usilovat, nebo nám může nabídnout odpověď na nějaké životní otázky, se kterými se právě potýkáme. Svět by byl o mnoho krutější, kdybychom si lépe pamatovali negativní zkušenosti na úkor těch pozitivních.

Závěr

Nenechme se ale nostalgií řídit. Pokud se rozhodujeme podle nostalgických vzpomínek, můžeme nějaký výsledek vyhodnotit jako pozitivní který se v minulosti vyplatil a zapomeneme na nepřiměřené úsilí, které nás to stálo. Můžeme se nechat snadno zmanipulovat politikem, který nám naslibuje že vše bude „lepší jako za starých časů“. Za starých časů byli lidé přeci jen stále lidé, byli zde ti dobří i ti špatní. Je bezpochyby dobré se snažit o tu zidealizovanou minulost, ve kterou máme tendenci věřit. Snažme se ale kriticky. A hlavně – radujme se z přítomnosti.